Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veľkú radosť robia títo nórski mládenci aj v roku 2017. V augustovej horúčave si na Gothoome v Revištskom Podzámčí po kúpaní v Hrone len tak od boku vystrihli jeden z najlepších koncertov slovenského festivalového leta. O pár týždňov neskôr prichádza Malina a s ňou jedno z najosviežujúcejších albumových prekvapení týchto dní.
Sledovať ich cestu od avantgardného extrémneho metalu cez eklektickú šialenosť, komplexnú sivo-čiernu ťažobu až po progresívne (pop)rockové tance súčasnosti, to vám je veľké dobrodružstvo. A v podstate rovnako radostné, ako vnímať postupné masové prírastky fanúšikovskej základne LEPROUS v našich končinách. Na prvých sólových koncertoch v Bratislave (úplne prvý bol pred AMORPHIS) nás bolo v hľadisku približne päťdesiat. Nateraz posledný už sledovali minimálne štyri stovky divákov. Veľká škoda, že aktuálne jesenné turné spolu s úžasnými Islanďanmi AGENT FRESCO Bratislavu minie. Čo už, Viedeň je blízko, hranice sú otvorené - túto príjemnú skutočnosť neberme nikdy ako danú a samozrejmú.
Späť k hudbe, späť k LEPROUS. Ak vyžadujete sofistikované tvrdé gitary a vadí vám preexponovaný Einarov vokál, najneskôr v tomto momente môžete prestať čítať a na túto kapelu pokojne zabudnite. Už asi definitívne. Opäť sa posunuli niekam inam, znovu objavujú nečakané hudobné teritóriá. Vychádza to tuším tak, že ich kreatívne cykly sú zavŕšené vždy na dvoch po sebe idúcich štúdiových albumoch. A na tomto najnovšom sa začína nová cesta - Malina je najväčší popík v ich doterajšej kariére, neprekvapuje však, že v prípade LEPROUS rozhodne nejde o pokles kvality hudobnej produkcie. Skôr naopak.
Nové kompozície sú zdanlivo jednoduché a priamočiare, no pod týmto prvotným pocitom, ktorý možno zmätie povrchné youtuberčatá, empétrojkárov a sťahovačov, sa skrýva miestami až impozantná hĺbka a precízny muzikantský kumšt. Gitarové riffy číhajú decentne v pozadí, do popredia sa poriadne dostanú snáď iba v songu The Weight Of Disaster. Rovnako je to s parádne bublotajúcou rytmikou - Baard Kolstad nie je z tejto planéty, to už dávno potvrdil, na novinke je jeho precízne, džezové šialenstvo znovu raz úplne samostatným hudobným zážitkom. Ale opäť, netlačí sa dopredu, je spolu s luxusne nazvučenou basou Simena Børvena masívnym základom pre silný pesničkový koncept. Hlavnú úlohu tu v konečnom dôsledku hrajú krásne melodické linky a sakramentsky silné refrény.
Inak, práve v tomto neuveriteľne nakopávajú zadky celým zástupom súčasných gitarových kapiel, ktoré sa strácajú v inštrumentálnych krkolomnostiach a zabúdajú na chytľavosť pesničiek. Lebo presne o toto pri nových LEPROUS ide. O pesničky a inteligentnú a prepracovanú ľúbivosť. Nestratiť muzikantský fortieľ, no v prvom rade myslieť na poslucháčsky zážitok. Nehovoriac o tom, ako dobre to napokon funguje v koncertnom prevedení. Miestami sú to totiž totálne nórske ušné červy, ktoré nevyženiete z hlavy celé hodiny, celé dni - ak ste niekedy čo len trošku podľahli fenoménu menom A-HA, pri nových LEPROUS budete nadšene, chápavo a uznanlivo kývať hlavou. Illuminate, From The Flame, Leashes, Mirage, Captive či Stuck nech sú najžiarivejšími príkladmi takýchto skladieb. Moment, veď to som vymenoval viac než polovicu skladieb na doske.
Už to nie je metal a aj označenie rock častokrát pokrivkáva. V konečnom dôsledku urobili LEPROUS na svojej novinke čosi podobne frajerské ako Steven Wilson. A bude celkom pochopiteľné, keď sa oba albumové klenoty budú na konci roka vyhrievať na popredných miestach všetkých možných rebríčkov.
Veľmi som zvedavý na ich ďalší vývoj. Predpokladám a dúfam, že záverečná skladba z Maliny, ťahavá záležitosť The Last Milestone nie je predzvesťou budúceho smerovania. Znie totiž, ako keby Einar sťaby odchovanec kláštorného chóru skúšal akustiku chrámovej lode. Ale ako záverečné titulky Maliny to aj vďaka veľmi pekným sláčikom rozhodne môže byť.
Zhrnuté a podčiarknuté, až nečakane výrazná spokojnosť. LEPROUS neustrnuli, nezaspali na vavrínoch, stále hľadia suverénne a odvážne vpred. To je jednoznačne jedna z najdôležitejších pracovných náplní skutočne veľkých kapiel a výrazných umelcov.
1. Bonneville
2. Stuck
3. From The Flame
4. Captive
5. Illuminate
6. Leashes
7. Mirage
8. Malina
9. Coma
10. The Weight Of Disaster
11. The Last Milestone
Mám to s LEPROUS jako na houpačce s jasným vrcholem v podobě "Bilateral". Po něm přišlo slušné, ale uhehakané "Coal", pak zas skvělý "The Congregation", no a teď průměrná "Malina". I když průměrná samozřejmě jen na poměry LEPROUS. Hoši postupem času ustoupili od honění hmatníků a zatímco na začátku kopírovali, teď jsou těmi, od nichž se cituje v případě, že chce kapela znít "současně" a ještě "progově". Problém "Maliny" pak není nějaká drastická změna stylu, vždyť dvě tři poslední desky už jen mírně korigují nastoupený směr souboru, ale příliš utahaný materiál s minimem vzruchu, a v takovém případě pak záleží už jen na tom, jak silné se vydaří nápady, melodie a aranže. V "Leashes", "The Weight Of Disaster", "The Last Milestone" a ústřendí hitovce "From The Flame" (tentokrát je cover od THE LOOP snad lepší než originál) jde palec vzhůru bez zaváhání, u ostatních je to bohužel takové všelijaké. Každopádně je to poprvé, kdy nás LEPROUS absolutně ničím nepřekvapí...
5. září 2017
Shnoff
8 / 10
Tvrdé kytary nevyžaduju a Einarův cherubínský vokál s knedlíkem v krku mi vadí resp. vadil. Desku poslechl a recenzi dočetl. A konstatuju, že sinusoida mého vztahu k tvorbě LEPROUS opět směřuje vzhůru jako pyj Felixe Slováčka po decince bojanovského horeprutového. "Bilateral" u mě bez výhrad, ovšem následující dvojici desek se mi ani po letech nedaří strávit. Ty vokály jsou až příliš výrazná překážka. Uvaříte dobré jídlo a pak vám tam spadne záprtek. Teď se Einar trošku uklidnil, i když se na desce pořád najdou pasáže, při kterých zatínám zuby. Jinak ten současný model, kdy vokál drží chytlavou přímou linku a v pozadí to zdánlivě nenápadně ovšem o to poutavěji klokotá, který na desce převažuje, pro mě funguje. Nejlépe asi v "Illuminate". A když se vokál drží aspoň trošku zpět, je to ještě lepší ("Mirage"). A taktéž je dobře, že se čeština začíná prosazovat v názvech alb špičkových zahraničních hudebních těles ("Malina", "Soused" apod.).
4. září 2017
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
RAM SETH
9,5 / 10
Takto vypadá pop, když ho dělají muzikanti a ne producenti. Po Ulver jsou Leprous další norskou kapelou, která přichází s nádherným popovým albem. Při zběžném poslechu na Youtube s vědomím minulosti kapely vskutku nic moc, ale ve skutečnosti se toho pod povrchem děje více než v celé diskografii leckteré kapely. Vše se navíc opírá o výtečné výkony muzikantů, umocněné naprosto luxusním zvukem. Nejsem asi jediný, kdo by se nezlobil, pokud je poslední kompozice naznačením budoucího směrování.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.